O knize: 2012 / „..Proto nekřičíme „Hurá! hra se smrtí." Vysotského slavnou píseň opakuje mnoho veteránů: „Když jsme šli do útoku, nekřičeli jsme „Za vlast, za Stalina“. Všechny nadávky - to bylo "Hurá!" Na Stalina tam nebyl čas...“; Penaltáři nekřičeli "Hurá!" nebo "Za Stalina!" Šli do útoku s obscénnostmi. A jak se dá křičet „Za Stalina, když je odsoudil k smrti...“ Tento „slib mlčení“ byl dodržován po válce – i když „smyli vinu krví“, raději nevzpomínali na službu v trestní prapory a trestní roty: z desítek tisíc přeživších Jen pár trestních vězňů zanechalo své paměti, jejichž hlasy jsou nyní utopeny v kakofonii hlasitých „odhalení“, laciných senzací a podvodných filmů, jako je skandální „Trestní prapor“ nebo zcela neslušné „Očekávání“, které není založeno na fámách a drbech, ale na archivních dokumentech a osobní korespondenci s veterány (většina těchto cenných důkazů je publikována poprvé) a obnovuje skutečnou historii trestních formací Rudých. armády, kterou během Velké vlastenecké války prošlo téměř 420 tisíc bojovníků „proměnlivého složení“, z nichž polovina se z bitvy nevrátila „Po frontě se šuškalo, že – Tresty jsou zakázány křičet „Hurá“ – tak nadávají ti. To je nesmysl. Mat byl po „Hurá“ druhým bojovým pokřikem celé naší armády a trestný box se v tomto nelišil od ostatních…»